V Japonsku jsem se o sebe poprvé musel postarat. Uvařit si oběd, vyžehlit si košile, a další věci, co jsem do té doby neměl naučené. Nevím, zda jsem více nesnášel to žehlení, nebo rozhodování se, co uvařit k obědu.
Po dlouhou dobu jsem rotoval dokola dvě až tři různá jídla, abych nikdy nejedl žádné z nich dlouho dokola, ale také abych nad tím, co jím, nemusel dlouho přemýšlet. Žádné z nich nesmělo mít příliš mnoho ingrediencí, jinak bych nad přípravou ztratil příliš mnoho času.
Měl jsem ale i období, kdy jsem začal vyhledávat více pestrosti. Začal jsem si o víkendu připravovat bentó, obědové sety s různými pokrmy v malém množství, které jsem pak v průběhu rušného univerzitního týdne spotřebovával.
Záložka, kterou jsem z té doby našel, je recept na japonské sladké brambory sacumaimo. Ty jsou o něco sladší než batáty, které najdeme v našem supermarketu, a mají výrazně nachovou šlupku. Podle receptu je stačí uvařit a osolit, a mohou posloužit jako sytý dezert v jinak slaném obědovém setu.
Jiné recepty, jako třeba recept na pokrm zvaný daigakuimo, radí tuto sladkou bramboru osmažit v omáčce na pánvi a přidat semínka sezamu.
