V článku Sladký domov Ósaka jsem popisoval, jak jsem po roce stráveném v Ósace pokračoval na univerzitu v úplně jiném, stovky kilometrů vzdáleném městě. Stejný osud samozřejmě čekal i moje spolužáky, kteří se, stejně jako já, rok připravovali na vysokoškolský život.
Jednou z nich byla i moje drahá kamarádka Mia, původem z Finska. Její kroky pokračovaly na univerzitu v Sapporu. Když jsem ji jednou na Nový rok navštívil, říkal jsem si, že není v Japonsku místa, které by nám Evropanům mohlo být bližší.
Největší město japonského severního ostrova Hokkaidó se nachází na 43° severní šířky. To je stále víc na jihu, než třeba Praha, ale stačí to k vytvoření klimatu, na který jsme zvyklí. V létě se Hokkaiďané nepotýkají s neúprosnou vlhkostí, při které se pot nestíhá odpařovat z pokožky, která trápí zbytek Japonska. Narozdíl od ostatních ostrovů jsou pro Hokkaidó typické březové lesy. Když jsem po dlouhých letech spatřil do všech stran se rozpínající černobílou kůru, pohladil mě pocit, jako bych opět byl doma.
Co naopak na severním ostrově nepostrádají, jsou švábi. Kdekoliv jinde v Japonsku stačí chvíli nevynést odpad, nebo mít pod sedačkou kus rozšláplé sušenky, a už musí z bytu tyhle slizké brouky vyhánět. Na Hokkaidu tenhle problém nemají.
Na Hokkaidu taky můžete uspořádat koulovačku před sochami Moai.
Dalším faktorem je to, že Hokkaidó bylo do přelomu 18. a 19. století obýváno téměr výhradně původním obyvatelstvem nazývajícím se Ainu. Kolonizace začala až v období Meidži, kdy se Japonsko učilo od západních zemí spoustu nového o politice, filozofii, literatuře, i o architektuře. Proto na tomto ostrově najdeme množství cihlových domů, které nám navodí pocit, že jsme se opravdu octli někde v Evropě.
Tuhle písničku, kterou jsem si uložil do záložek, Mia kdysi sdílela na svém Facebooku. Rád si ji pouštím a vzpomínám na návštevu Hokkaida. Vůbec netuším, o čem zpívají, ale Pariisin Kevät mají krásný zvuk a i vám je doporučuji k poslechu.
