Myslíte si, že je něco, co umíte natolik, že už to ani lépe umět nejde? Omyl. Vždy je co nového se učit. Nebo, v mém případě, starého.
Když jsem si začal být jistý svou schopností komunikovat v japonštině, začal jsem pošilhávat po starojaponštině. Jak už jsem zmiňoval ve Vědět v různých jazycích, původ slov v cizích jazycích a nauka o tom, jak se jazyky vyvíjely, jsou pro mě neskutečně zajímavým tématem. Na jazykové škole jsme měli jednou týdně lekci kobunu a kanbunu, na kterou se pravděpodobně nikdo netěšil tolik, jako já.
Když do Japonska poprvé doputovaly čínské znaky, neexistovala žádná metoda, jak pomocí nich zapsat japonštinu. Spousta dokumentů z té doby byla napsaná v čínštině. Velkou překážkou pro učení se čínštiny byl pro Japonce slovosled. Způsob zápisu čínštiny, kanbun, proto obsahuje speciální interpunkční znaménka, které udávají, ve kterém pořadí čínské znaky číst, aby dávaly smysl i v Japonštině.
Díky jazykovědcům máme ale také představu o tom, jak ve skutečnosti japonština před tisíci lety zněla. Slovník a gramatická pravidla japonštiny z té doby nazýváme kobun. A lekce v naší přípravné škole o japonštině z dávných časů, která dneska zní možná trochu poťouchle, možná jako nějaká krásná stará báseň, mě bavily nejvíce.
Praktické využití znalosti středověkého jazyka jsou samozřejmě prakticky nulové. To mě ale nezastavilo, a začal jsem, i mimo lekce na jazykové škole, sám vyhledávat zdroje, které mi pomůžou se starojaponštinu naučit. Jedním takovým byla i webová verze Příběhů z Ise, souboru básní pospojovaných polofiktivním příběhem. Na této konkrétní strance si můžete příběhy přečíst, ale i poslechnout, v originálním starojaponském znění i v moderní japonštině s výkladem souvislostí.