Sladký domov Ósaka

Po jednom roce na jazykové škole v Ósace, kde mě v rámci stipendia MEXT připravili na to, abych stíhal vysokoškolské lekce v japonštině, nastal čas si vybrat, na které z japonských univerzit bych tyto lekce chtěl absolvovat.

I po dlouhém a náročném rozhodování se o toto místo přely dvě možnosti. Jednou byla univerzita v Cukubě, kde bych se mohl věnovat studiu pedagogie, možná se i zapojit do zahraničních programů, které škola nabízela.

Ta druhá byla univerzita v Ósace. Pokud bych se dostal na tuto školu, znamenalo by to, že nemusím opustit prostředí, na něž jsem už zvyklý, kde už mám přátele a také hostitelskou rodinu, se kterou jsme jezdili na výlety, kteří mě učili vařit tradiční japonská jídla a jinak mě aklimatizovali k té kultuře.

Nakonec ve mě zvítězila obava, že když se oddám sentimentalismu, a zvolím si město, kde už jsem si navykl žít, budu litovat, že jsem nešel na školu, která by mi lépe pomohla naplnit mé akademické cíle. Proto jsem si vybral univerzitu v Cukubě a Ósace jsem dal sbohem.

Když člověk navštíví obě města, všimne si zásadních rozdílů mezi různými oblastmi Japonska. A teď nemluvím o tom, že v Ósace na eskalatorech stojí lidé na opačné straně. V porovnání s východním Japonskem, kde se nachází Cukuba nebo třeba i Tokio, je Ósaka znatelně extrovertní.

V metru se lidé častěji zdraví úsměvem, nebo se s vámi dá do řeči cizí člověk. Starší dáma oděná do leopardího vzoru s fialovými vlasy vám nabídne cukrátko, co nosí v kapse. Lidé často vedou konverzace, které nemají váhu, pokud se jim nepovede druhého člověka rozesmát.

Tak trochu žoviální píseň Sweet Home Osaka od skupiny Funny Company mi vždycky bude připomínat místo, které bylo jednou mým domovem, než jsem ho nechal za sebou.